„Byla jsem unavená, vyčerpaná a ztracená. Každé ráno jsem brečela při představě, že zase musím do práce. Dnes už vím, že takhle žít nechci – a že nejdůležitější je umět se zastavit včas.“
Vyhoření. Každý už o něm někdy slyšel a spousta lidí si tím dokonce prošla aniž bychom si to všimli. Během několika posledních let se o vyhoření mluví mnohem víc a stále by se mělo.Nikdy dřív jsme nebyli vystaveni tolika tlakům, které vedou k vyhoření, jako dnes. Často si ani neuvědomujeme, že se k němu řítíme po hlavě. Já sama jsem si to uvědomila až na poslední chvíli – a jakmile mi to došlo, bylo už pozdě.
Dnes jsou již známé tři typy vyhoření:
Vyhoření v důsledku nadměrného pracovního tlaku (Overload Burnout) – Tento typ vyhoření je spojený s pocitem, že je člověk neustále pod tlakem a jeho práce se stává příliš náročnou. Osoba se cítí přetížená, má pocit, že nemá dostatek času na odpočinek, a zažívá stres, který ovlivňuje její výkonnost.
Vyhoření v důsledku negativní změny osobního vztahu k práci (Underchallenged Burnout) – Tento typ se objevuje u lidí, kteří mají pocit, že je jejich práce příliš rutinní, nezajímavá nebo nedává smysl. To vede k frustraci a pocitu nudy, což způsobuje ztrátu motivace.
Vyhoření v důsledku ztráty smyslu a účelu (Neglect Burnout) – Tento typ vyhoření vzniká, když člověk ztratí osobní smysl a cíle spojené se svou prací, což vede k apatii, depresi a pocitu vyčerpání. Má pocit, že jeho úsilí nemá žádný skutečný účinek a nevede k žádnému pozitivnímu výsledku.
Vyhoření ale může být i kombinací všech výše uvedených faktorů. Přesně takhle se to totiž stalo mně.
Když jsem v době covidu nastoupila v Portu na pozici účetní (Accounts Payable), byla jsem nejdřív velmi nadšená a natěšená. Dojížděla jsem tehdy každý den 33 kilometrů do městečka Santa Maria da Feira a dost mě to ubíjelo. Měla jsem fixní pracovní dobu a nemohla se přizpůsobit jízdním řádům autobusů, takže jsem každý den strávila dojížděním přes dvě hodiny. Chtěla jsem odtamtud utéct, a tak když se objevila pozice účetní jen 3 kilometry od našeho bytu, hned jsem po ní skočila.
Byla to pro mě nová zkušenost, protože jsem vlastně přecházela z pozice Master Data Analyst. Šlo o práci pro Global Business Service Center, tedy centrum služeb, jehož cílem bylo centralizovat všechny pozice společnosti bez nutnosti znalosti místního jazyka do Porta, kde měly být jednotlivé procesy harmonizovány a zefektivněny. Řada firem to dnes dělá – otevírají centra ve státech s levnou pracovní silou. Moje firma byla zaměřená na automobilový průmysl. Hodně takových center vzniká v Indii (tam ale častěji formou outsourcingu služeb), ale i v Portu se jich otevřelo hodně (jen já sama jsem pracovala ve třech z nich).
Původně nebylo jisté, jestli dostanu na starost anglický nebo americký trh – nakonec mi přidělili ten americký. Za normálních okolností, kdyby nebylo období covidu, by nás vyslali na zaškolení přímo do dané země. Tam by nás zaučili pracovníci, kteří tu práci aktuálně vykonávali. Jenže kvůli covidu muselo všechno probíhat online a my jsme samozřejmě nikam nejeli. Během prvního měsíce jsem měla každý den pravidelné školení, které trvalo čtyři až pět hodin. Pak jsem na základě nově získaných informací sepisovala manuály. Přebírala jsem znalosti od tří různých kolegyň, které bohužel následně měly o svou práci přijít – po více než dvaceti letech. Ale tak to dnes chodí. Člověk si musí uvědomit, že je to jen práce, a že o ni může v podstatě kdykoli přijít.
Po měsíci školení a psaní manuálů jsem byla vyčerpaná. Přidělili mi nového kolegu, kterého jsem měla začít zaučovat. Bylo to pro mě náročné. Samotná práce účetní není složitá – prostě propojíte fakturu s dodacím listem a ta se pak automaticky zařadí do příštích plateb. Všechno ale bylo dost manuální a spousta faktur byla těžko čitelná. Žádné standardizované vzory, kde je jasně uvedené jméno dodavatele. Některé faktury byly tak nejasné, že se z nich nedala ani vyčíst hodnota. Kromě faktur jsem zpracovávala i platby, které byly opět hodně manuální. Všechny částky se exportovaly do Excelu, kde bylo až směšně jednoduché udělat chybu. Vždycky, když jsem posílala ty desítky milionů dolarů, byla jsem strachy podělaná, že někde udělám chybu a firma omylem pošle pár milionů někomu jinému. A dostat takovou platbu zpátky? To už vůbec není žádná sranda. Kdo by nechtěl, aby mu na účet přistál nečekaný milion, že jo?
To nejhorší mě ale teprve čekalo. Měsíční uzávěrka. Zpracovávali jsme tisíce faktur a všechny, které jsme nestihli zpracovat, se na konci měsíce musely správně zaúčtovat. Žádné moderní technologie – všechno se dělalo v Excelu a ručně se ke každé faktuře přiřazovaly správné účty. Při první měsíční uzávěrce jsme museli zaúčtovat přes tři tisíce faktur, které jsme do konce měsíce nestihly zaúčtovat. Pracovala jsem tehdy až do jedné ráno, protože pokaždé, když se kolegové snažili dokumenty nahrát do systému, objevila se chyba. Museli jsme hledat, kde je problém. Když to potřetí vyhodilo chybu, rozbrečela jsem se.
„Dřela jsem jako kůň, ale žádného ocenění jsem se nedočkala. Naopak, pořád to nebylo dost.“
Čas plynul a do našeho týmu přibyl nový kolega. Faktury nám ale stále jen přibývaly a my nemohli přijít na to, jak ten narůstající počet aspoň na chvíli zastavit. Nestíhali jsme – a nikdo netušil proč. Ani my jsme to nevěděli. Pracovali jsme každý den bez přestávky osm hodin v kuse. Došli jsme do chvíle, kdy nám ředitel oznámil, že sice je covid, ale my budeme chodit do kanceláře, protože z domova prý nejsme dost výkonní. Bylo mi znovu do pláče, ale poslechla jsem.
Každý den jsem nasedla na kolo, abych za dvacet minut dorazila do staré továrny předělané na kanceláře. Každý den jsem dřela jako kůň, abych pak zjistila, že to pořád není dost. Každá měsíční uzávěrka trvala celý den a můj stres postupně narůstal. Jedla jsem čím dál míň a úplně vytěsnila jakýkoli sociální život. Existovala už jen práce – a pak naprosté prázdno. Během šesti měsíců jsem zhubla o deset kilo.
Ale došlo to příliš daleko. Ráno jsem neměla sílu vstát z postele a při představě, že musím do práce, jsem každý den brečela. Jen horko těžko jsem něco snědla, a na kolo jsem už neměla vůbec sílu. Můj přítel mě ráno připravoval – chystal mi snídani a nutil mě jíst. Naložil mě do auta a odvezl do práce.
„Jednoho dne jsem se podívala na sebe do zrcadla a řekla si: Dost! Takhle přece nemůžu žít.“
U přítele ve firmě se otevřela pozice s češtinou a já se rozhodla, že je čas na změnu. Dala jsem výpověď. V té době už ale bylo pozdě. Byla jsem vyhořelá. Měla jsem hluboké deprese a nic mě netěšilo. Nechápala jsem, k čemu vlastně ten hloupý život je, když člověk jen pracuje a ještě dostane vynadáno, že to dělá špatně. Tolikrát jsem si přála usnout a už se neprobudit.
Našla jsem si na internetu spoustu rad, jak se z vyhoření dostat. Zde jsou tipy, které se běžně doporučují:
Rozpoznej a přiznej si vyhoření – Prvním krokem je uvědomit si, že nejde jen o únavu nebo špatný den. Vyhoření je stav psychického, fyzického a emočního vyčerpání. Naslouchej svému tělu a mysli – pokud dlouhodobě necítíš motivaci, radost, smysl nebo se nedokážeš soustředit, je to signál.
Zastav se a zpomal – Pokud můžeš, vezmi si volno – dovolenou, sick day nebo sabatikl. I krátké odpojení od práce může pomoct začít „vypínat“ stresovou reakci.
Změň svůj vztah k práci – Zamysli se: Co tě nejvíc vyčerpává? Lidé, úkoly, tlak? Je něco, co můžeš delegovat nebo dělat jinak? Mluv s nadřízeným – někdy pomůže upravit očekávání nebo náplň práce.
Obnovuj energii – Spánek: minimálně 7–8 hodin denně. Pohyb: i krátká procházka pomáhá snižovat stres. Strava a hydratace: základní palivo pro tělo i mozek. Meditace, dechová cvičení, mindfulness – účinné způsoby, jak se zklidnit.
Neboj se říct si o pomoc – Mluvit s psychologem nebo terapeutem není slabost, ale síla. Profesionální pomoc ti může dát nástroje, jak zvládnout stres a obnovit psychickou pohodu.
Hledej znovu smysl a radost – Připomeň si, co tě v životě těší – koníčky, vztahy, tvořivost. Vyhoření často souvisí s nedostatkem naplnění, nejen s únavou.
Ono se to všechno hezky říká, ale realita je úplně jiná. Samotná doba hojení může trvat mnohem déle. Záleží na každém z nás a rozhodně se nic nesmí uspěchat. Tvrdí se, že lidé s vysokou citlivostí (o tom zase v jiném článku) mají k vyhoření mnohem větší sklony než ostatní. Já si myslím, že jsem vysoce citlivý člověk a zřejmě i to mě udělalo zranitelnější a méně imunní vůči vyhoření. Zároveň se k tomu přidal ještě covid a celkový pocit izolace. Byla to řada faktorů, které na sebe navzájem působily.
Jakmile jsem skončila ve své práci, nechala jsem si prostor dvou týdnů dovolené, abych se trochu vzpamatovala. První týden jsem v podstatě jen ležela na gauči, neschopná čehokoliv. A netlačila jsem na sebe. Prostě to jinak nešlo. Druhý týden jsme měli naplánovaný výlet na jih Portugalska, který mi přinesl velmi vítanou změnu prostředí. Jako by ve mně roztával kus ledovce, který mi tlačil na všechny orgány – a já se do té doby jen dusila. Začínala jsem se pomaličku cítit lépe. Celý proces uzdravení ale trval mnohem déle, než jsem si myslela.
Po dovolené jsem hned nastoupila do nové práce a myslela si, že ze sebe vyhoření rychle setřesu. Ale měla jsem v sobě spoustu strachu a úzkosti. Nástup do nové práce jsem přehnaně uspěchala. Bála jsem se, že tahle práce bude stejná jako ta předchozí. Byla jsem často stále náladová a výbušná. Stranila jsem se lidí, a když jsme se po covidu museli vrátit zpátky do kanceláře, bylo to pro mě opravdu těžké.
Trvalo mi dlouho, než jsem se zase stala sama sebou a i tak mám pocit, že mě to trochu změnilo už napořád. Byly to měsíce, možná i něco přes rok než jsem se začínala cítit zase jako já. Během té doby jsem byla citlivá na jakýkoliv malý podnět a reagovala přehnaně na obyčejné situace. Mívala jsem silné záchvaty paniky nebo vzteku. Byla jsem hodně náladová.
Začala jsem dokonce chodit i na terapie (což doporučuji všem, ale na výběru vhodného terapeuta si dejte skutečně záležet). Bohužel já jsem neměla pocit, že by mě to někam posouvalo (nesedla mi terapeutka). Věděla jsem ale, co musím udělat, jen jsem potřebovala čas. Co mi nakonec pomohlo úplně nejvíc? Sport a zdravá strava. Ale trvalo mi dlouho, než jsem se k pohybu vrátila. Naštěstí díky našemu psovi Arturovi, kterého jsme adoptovali během těch dvou týdnů dovolené, jsem pravidelně chodila a to mě pomaličku uzdravovalo. Byla jsem celá zesláblá a nemohla jsem se ke sportu donutit.
V poslední době cítím, že mi psychicky nejvíc pomáhá posilovna – i když jsem byla vždy spíš na běh nebo jógu. Dopřála jsem si dost času a netlačila se do ničeho – dobře, přítel mě trochu tlačil, nebo spíš podporoval, za což mu děkuju, protože mě „dotlačil“ do posilovny – a bylo to to nejlepší rozhodnutí. Snažím se co nejvíce dbát na zdraví životní styl a když cítím, že je toho na mě moc, dopřeji si odpočinkový víkend i kdybych měla jen odpočívat na gauči a sledovat film. Někdy prostě není nutné stihnout všechno.
Dneska už si dávám pozor na každý náznak, který by mohl znamenat, že se k vyhoření zase pomalu blížím.
Jak se před vyhořením bránit? Čemu věnovat pozornost?
Jsem v práci neustále ve stresu
Pokud jsi v práci permanentně ve stresu, nikdy to není dobré znamení. Jestli tě práce jinak baví a naplňuje, ale máš toho zkrátka moc, je fajn si promluvit s nadřízeným a hledat společně řešení – takový stav není dlouhodobě udržitelný. A pokud jsi ve stresu a zároveň tě práce vůbec netěší, možná je čas udělat větší změnu. Nemusíš hned dávat výpověď, ale třeba se jen rozhlédnout po jiné pozici v rámci firmy, která by ti přinesla trochu víc radosti (a klidu).
Nepřipadám si dostatečně doceněný/á
Někteří lidé dokážou přehlížet, že jim nikdo neříká „dobrá práce“. Ale pro většinu z nás je přirozené chtít alespoň občas slyšet uznání – že naše práce má smysl, že jsme ji udělali dobře. Když se ho dlouhodobě nedostává, nastupuje frustrace – a ta je jedním z prvních kroků na cestě k vyhoření. Promluv si o tom s nadřízeným. A pokud se nic nezmění? Možná je čas zvážit další kroky.
Myslím pořád jen na práci a nedokážu se od ní odpoutat
Nosíš si práci domů, kontroluješ e-maily na dovolené a přemýšlíš nad projekty i večer v posteli? Pak je možná na čase nastavit si zdravější hranice. Každý z nás by měl vědět, kolik přesčasů je ještě ochotný zvládat, kdy si vypnout notifikace nebo že dovolená opravdu znamená „volno“. A naučit okolí tyto hranice respektovat.
Z práce necítím radost, jen únavu a prázdno – Pokud se ráno budíš s těžkým pocitem v žaludku a představa dalšího pracovního dne tě vyčerpává ještě dřív, než začne, je to vážný signál. Práce nemusí být vždycky zábava, ale měla by ti aspoň občas dávat pocit smyslu, naplnění nebo radosti. Pokud už dlouho necítíš vůbec nic pozitivního, možná je čas se zastavit a zamyslet se, jestli jde o dočasnou únavu – nebo začátek něčeho hlubšího.