Když jsem poprvé vyrazila do zahraničí, zejména poprvé k moři, okamžitě jsem si cestování zamilovala. Moje největší cestování začalo, když jsem poprvé nasedla do letadla a opustila svoji rodinu na 4 měsíce při cestě za studiem do Finska. Byl to pro mě šok. Když člověk vycestuje do zahraničí na delší dobu pouze za studiem, je to jiné než při přestěhování se do zahraničí kvůli práci nebo za pratnerkou či partnerem.
Vzhledem k tomu, že jsem byla v Portugalsku studentem a aktuálně jsem zaměstnancem, mohu krásně porovnat život v této zemi z různých hledisek (doufám, že taktéž poznám Portugalsko z pohledu podnikatele). Musím říci, že ze studentského pohledu je Portugalsko krásné místo. Záleží samozřejmě taky na tom, kde žijeme. Na jihu státu, v Algarve, je přenádherně. Počasí je téměř neustále bezchybné a to ať v létě nebo v zimě. Totéž platí i o Lisabonu, kde je jen o něco málo chladněji, ale přesto převládají slunečné dny nad deštivými. Když se člověk přesune trochu výše například do Porta, musí počítat s horším a chladnějším počasím. Zimy jsou dosti deštivé a chladné, zejména kvůli vlhkosti, která způsobuje, že se vám chlad postupně vkrade až do morku kostí. V létě bývá teplo, ale často velmi větrno a proto je to také Porto rájem surfařů.
Začátky jsou těžké…
Nevím, jestli to je mojí povahou nebo jsem prostě měla jen smůlu, ale můj začátek v Portu byl katastrofický. Přijela jsem v říjnu a stále jsem neměla práci. Aktivně jsem hledala již 3 měsíce před příjezdem, ale až na pár pohovorů, zcela bez úspěchu. Po nějaké době jsem začala propadat panice, že práci nenajdu a budu brzy švorc. Nakonec se na mě přeci jen štěstí usmálo a já asi po měsíci od příjezdu nastoupila do nové práce (to je celkem rychlost, že)? Jenže já upadla do nové deprese. Nejprve jsem se trápila, že nevydělávám peníze, ale jen utrácím a teď sem naopak od rána do večera v práci. Pracovní podmínky ve firmě, ačkoliv se jedná o Faurecii (která má fabriky v Čechách), byly kompletně odlišné než v Čechách. Každý den je pevná pracovní doba od 8:30 do 17:30, s hodinovou pauzou na oběd. Když připočítám cestu strávenou dojížděním, jsem zhruba 12 hodin denně v tahu. Na tohle jsem nebyla nikdy zvyklá. Vždy jsem měla řadu brigád, ale s naší klasickou pracovní dobou. Neváhala jsem si přivstat, začít v 7 ráno a skončit v 15:30 odpoledne.
Když jsem se nad tím zamyslela, během týdne jsem neměla žádný život. Každý den jsem přicházela v 19 večer, uvařit večeři a jít spát. Byl to pro mě šok. Navíc mi v práci oznámili, že nedostanu volno přes Vánoce a nepojedu domů. To mě zdrtilo. Bylo toho pro mě spousta nového a vidina Vánoc strávených doma pro mě znamenala útěchu a alespoň jednu rutinu, na kterou jsem zvyklá. Vánoce s rodinou jsou prostě klasika.
Pracovní podmínky = katastrofa
Nakonec jsem si přeci jen dokázala vyprosit 3 dny dovolené, abych mohla na Vánoce odletět domů. Určitě není špatná každá firma v Portugalsku, ale Faurecia je. Žádné zaměstnanecké benefity, ty prostě neexistují. Měla jsem dostat pojištění navíc, které se vztahuje na soukromé zdravotnictví a vy máte tak možnost získat slevu u soukromých doktorů. Po čtyřech měsících stálě čekám na svoji kartičku k tomuto pojištění. Protože každé ráno přicházím o 15 minut dříve, tak jsem žádala o možnost odcházet dříve o 5 až 10 minut, abych stihla dřívejší autobus v 17:35. Samozřejmě, že to není možné. Jsme jedna obrovská kancelář a všichni tu stále pracujeme a stolních počítačích a notebooky tady mají jen manařeři, takže home office nepřipadá v úvahu. Pro mě je Portugalsko propadák a přemýšlím o návratu domů. Jak se ale rozhodnout, když si tu přítel buduje kariéru a začínat v Česku by pro něj znamenalo začít zase od začátku? Jak moc je důležitá spokojenost s prací? Zachrání láska všechno?
Zjistila jsem, že Portugalci mají tu vlastnost si užívat přítomnosti. Žijí tady a teď a do budoucnosti moc nemyslí. Trápí je samozřejmě jejich aktuální situace na trhu práce i z ekonomického hlediska, ale většinou si moc nestěžují, když už, tak jen potichu a mezi sebou. S tím souvisí jejich neschopnost cokoliv našetřit a tak spíše utrácejí a žijí ze dne na den. Přes den poslušně pracují a přes noc žijí. Na jednu stranu je obdivuji a také trochu lituji. Myslím, že jsme si v Česku s naší povahou vybojovali krásné podmínky k životu.
Imunita Zero
Do toho všeho začalo v Portu pršet. Nejednalo se o malý deštík, ale byly to šílené deště, kdy pršelo skoro 7 týdnu v kuse. Nejsem sice z cukru, ale tahle zima, co déšť doprovázela a to vlhko, ničilo všechnu radost. S přítelem jsme se sestěhovali spolu začátkem listopadu, kdy deště začaly. Bohužel náš byt se nachází ve starém domě a všechny staré domy v Portu jsou stavěné tak, jako by byly z papíru. Zima pronikla všemi zdmi a ty nasákly všechnu vlhkost zvenčí. To způsobilo, že se velice rychle na zdech objevila plíseň, která se závratnou rychlostí rozrůstala po celém bytě.
Bohužel jsem alergik a astmatik a tak celá tato situace způsobila fakt, že jsem začala být nemocná. Nejprve jsem po příjezdu dostala brutální střevní chřipku, která přišla skutečně znenadání (opravdu nevím odkud). Z toho jsem se celkem rychle vzpamatovala, ale bohužel moje tělo reagovalo opačně a seslalo na mě zácpu. To se stalo těsně předtím než začaly ony šílené deště. Následně začal můj kolotoč nemocí.
Dostala jsem okamžitě rýmu a zánět močových cest z toho studeného bytu a vlhkého počasí. To jsem celé nějakým způsobem přechodila, protože v Portugalsku máme stejně, jak tomu bylo nedávno i v ČR, první tři dny nemocenské neplacené a další dny potom dostáváte jen 65% platu. Po uspěšném přechození obou nemocí jsem nakonec nadšeně odjela na Vánoce domů a po návratu zpět do Porta jsem dostalá zánět nosních dutin. Ten jsem opět úspěšně přechodila i bez antibiotik a konečně se cítila skvěle. Začala jsem opět sportovat, když jsem najednou asi týden po vyléčení dutin dostala brutální zimnici, která doprovázela horečku 40. Nechala jsem se tedy přítelem odvézt do nemocníce, kde mi po pouhých 7 hodinách čekání sdělili, že mám zánět močových cest (opět) a tentokrát jsem odcházela s receptem na dvoutýdenní antibiotika. Ke konci dobírání antibiotik jsem ještě opět dostala pro jistotu rýmu, abych nezapomněla na ten skvělý pocit ucpaného nosu.
A teď? Teď mi držte palce, ať to tu přežiju.
Nakonec…
Chtěla bych tenhle článek ukončit nějak pozitivně. Nepíšu to, abych snad někoho odradila. Chci tím ukázat, že každý má jiné zkušenosti a jiné zážitky. Každý z nás je také úplně jiná osobnost. Já třeba nemohu přenést přes srdce neskutěně nízký plat a vysoké výdaje na život v Portugalsku. Stále se nemohu ubránit porovnávání s Českou republikou a musím říci, že teď si tam vedeme sakra dobře. Ačkoliv se nám to nezdá, máme pěkné platy a cenová hladina je relativně nízká. Pokud si platíme sociální a zdravotní, můžeme zajít k doktorovi aniž bychom něco platili. V Portugalsku platíte vždy, všude a za všechno. A je to vždycky víc než u nás v ČR. Život v Portugalsku může být krásný, ale je vůbec pro mě? Chybí mi všechny tyhle samozřejmosti, kterých si teď vážím a v Portugalsku samozřejmostí nejsou. Chybí mi moje rodina, která je mi velmi blízká.
Musím říci, že není úplně jednoduché jít do vážného vztahu s cizincem, odstěhovat se za ním do jeho země, poprvé se sestěhovat s přítelem dohromady a ještě začít pracovat poprvé na plný úvazek a to rovnou v zahraničí. Emociálně jsem to ze začátku úplně nezvládala a teď, když se můj zdravotní stav ustálil (uvidíme na jak dlouho, Korona řádí ostošest), tak přichází drobné neshody ve vztahu a stále více se projevuje rozdílnost kultur. Každopádně teď už se všechno lepší. Snažím se myslet pozitivně a zaměřit se na věci, které mám na Portugalsku ráda. Přece je to hlavně o tom, jak se člověk ke všemu postaví. Takže teď už jen sluníčko, kafe a krásný život.
Nejdůležitější je ale především to zdraví. Takže na zdraví všem!
Moc hezky a trefně napsané 🤗