Poslední měsíce utekly jako voda a můj život se stihl obrátit úplně naruby. Rok 2023 byl náročný, to vám musím říci. Můj partner ale vždycky říká, že když je něco moc lehké, nestojí to za to. Naopak náročné věci dělají život zajímavějším, pomáhají nám růst a dělají nás silnějšími (teda alespoň doufám).
Začalo to nevinně
Všechno to začalo někdy v červenci loňského roku, kdy mě měla čekat moje největší osobní pekařská výzva. Dva svatební dorty pro dvě kamarádky. Na začátku měsíce se můj partner rozhodl změnit práci a začal aktivně rozesílat životopis. Poslal také jeden životopis na vypsanou pozici do Berlína, to víte, jen tak z legrace. Společně jsme se tomu smáli, co by se stalo, kdyby najednou tu práci dostal, ale pak jsme to vypustili z hlavy, jako že to, se přece nestane. Co se ale nestalo, ještě ten týden se mu ovzali a pozvali ho na pohovor. To nás přeci jen maličko donutilo nad tím vším zapřemýšlet.
Asi týden před první svatbou, v pátek, se stala pro nás neuvěřitelná věc. Partner tu pracovní nabídku do Belína vážně dostal a co víc, byla velice lákavá! V tu chvíli nám to začalo nahlodávat a my nad tím vážně zauvažovali. Dali jsme si striktní termín na finální rozhodnutí, jeden víkend. Ještě tentýž víkend jsme to tedy probrali, zvážili všechna pro a proti a k našemu společnému udivění si řekli “proč ne”?! V tu chvíli jsme museli začít jednat velice rychle. V nové práci chtěli, aby partner nastoupil už za měsíc a půl! “To se přeci nedá všechno stihnout zorganizovat!”, pomysleli jsme si. Do toho ještě pečení svatebních dortů a obrovský stres, který zrovna nepřinášel dostatek prostoru na to, se pekelně soustředit na pečení. Dorty jsem nakonec zvládla, i když nevím, jestli byly nevěsty výsledkem úplně nadšené. Tohle rozhodnutí nás rozhodně stálo nějaké nervy a způsobilo hodně stresu na několik dalších měsíců.
Měli jsme jen měsíc a půl na naplánování všeho. Já jsem si teprve začala hledat práci, až když jsme se rozhodli pro Berlín. Tak se stalo, že můj nástup do mojí nové práce v Německu se měl uskutečnit až v listopadu, kdežto partner začínal pracovat v Berlíně už od září. Na základě toho jsme se rozhodli, že já mu pojedu pouze na dva týdny do Berlína pomoci se stěhováním a zařizováním. Já jsem se měla vrátit po dvou týdnech zpět do Porta, kde mě čekal měsíc a půl osamotě s naším pesanem Arturem do té doby než dojde řada i na nás.
Berlíne, tak my jdem!
Toto jedno spontánní rozhodnotí rozběhlo kolotoč neskutečných událostí, až jsme se celí překvapení a natěšení ocitli koncem srpna v letadle do Berlína. V Berlíně jsem nikdy před tím nebyla, o to víc natěšená a zvědavá jsem byla. V našem přechodném bytě, kam jsme dorazili krátce před půlnocí jsme plánovali zůstat první 3 měsíce, než si najdeme něco stálejšího. To, že jsme ubytování vůbec našli, a ještě k tomu tak narychlo, byla vážně klika. Oba dva první týdny byly náročné. Pro mě se jednotlivé dny skládali z práce, online nakupování vybavení do bytu a po práci jsem si hrála na stavitelku a všechen nábytek sestavovala. Partner mezitím začínal v nové práci a každý den do sebe ládoval hromady nových informací. Oba jsme potom každý večer padali už skoro na pusu, když se nám podařilo dostat konečně do postele. Mezi tím vším, jsme se snažili v Berlíně trochu rozkoukat a užít si počasí, kterám nám velice přálo. Ale tím, ta těžká část našeho nového dobrodružství ještě něskončila.
Lítání se psem? Brnkačka!
Můj oficiální odlet z Porta i s naším psem se měl uskutečnit 23. října, kdy to ale tak úplně nevyšlo, ale přeci jen jsem do Berlína úspěšně dorazila o dva dny později. Mezitím jsem si stihla projít peklem. Když jsem dorazila se psem na letiště poprvé, zdárně ho po hodině u přepážky odevzdala a konečně po celém dni bez jídla se usadila s bagetou a pivem v duty-free zóně, tak v tu ránu slyším někoho z rozhlasu vyvolávat mé jméno. Sbalila jsem tedy svoji nakousnnutou bagetu, vypila půlitr piva na ex a běžela ke gatu. Tam mi bylo oznámeno, že let z Porta do Lisabonu má zpoždění, a tudíž nestihnu navazující let z Lisabonu do Berlína a nemohu odletět. Že si tedy mohu vyzvednou psa a jít zase domů. Poletím až zítra. Myslela jsem, že mě klepne.
V tu chvíli mi došla poslední síla, která mě v tom stresu ještě držela pohromadě, a já se unaveně svezla na zem a propukla v pláč. Samozřejmě se nedalo nic dělat, počasí člověk holt neovlivní. Pán u gatu si mě bezradně prohlížet a začal nabízet termíny letů na druhý den. Já si mezitím aktivně utírala slzy a ukusovala bagetu. Po několika minutách, kdy se mi proud slz konečně podařilo zastavit, jsem se zvedla, odsouhlasila nový termín odletu na druhý den ráno a odešla si vyzvednout Artura. Ten byl překvapivě celý nadšený z nového dobrodružství a nevykazoval žádné známky stresu. Dojeli jsme tedy zpět, tentokrát ne do prázdného bytu, ale k naopak k přítelově mamince, která připravila výbornou večeři a pořádně mě povzbudila. Už to všechno nevypadalo najednou tak černě. Já vím, jsem to já ale bábovka! Ale všechny tyhle výzvy, co si pro sebe připravujI mě snad přeci jen zocelí.
Nakonec to všechno dopadlo přeci jen dobře. Na druhý den jsme s Arturem bezpečně dorazili do Berlína, kde na náš už čekala milá tvář, ale tenhle zážitek se mi už jen tak z hlavy nevymaže. Nová kapitola našeho dobrodružství začala. A já si tak říkám, jaká je budoucnost mého blogu. Mám pokračovat v psaní nebo ne?