Dnes je to přesně dva roky, co jsem se zabalila a odstěhovala do Portugalska. Když se takhle ohlédnu nazpět, vůbec nechápu, jak jsem to tenkrát dokázala. Za poslední dva roky se toho stihlo stát tolik, že ani nevím, kde začít. Když jsem před dvěma lety nasedala na letadlo, vůbec jsem nevěděla, co mě bude čekat. Bylo to dosti spontánní rozhodnutí, i když jsem měla určité záchranné polštáře. Vyrazit někam bez peněz do úplné nejistoty není můj styl a nikdy jsem si na to nepřipadala dost odvážná.
Když to ale shrnu ve zkratce, v Portugalsku jsem byla během studia na univerzitě třikrát na studijním pobytu a do Portugalska jsem se zamilovala. Plánovala jsem ještě zahraniční stáž a proto, když jsem potkala na svém posledním studijním pobytu svého aktuálního přítele Portugalce, nebránila jsem se odstěhovat za prací do Portugalska a dát tomu tady šanci. Samozřejmě se pojistila tím, že jsem vyjela před ukončení svého magisterského studia v Čechách, které jsem si o rok prodloužila a tudíž, jsem si dala rok na pracovní a vztahovou zkušenost v Portugalsku a nemusela řešit sociální a zdravotní pojištění. Abych sama sebe vůbec k takovému kroku přesvědčila, potřebovala jsem mít alespoň nějaké úspory, protože jsem neměla žádnou práci jistou. Potřebovala jsem sama sebe přesvědčit, že se nestěhuji napořád, ale vždycky se přeci můžu vrátit domů, kdyby se cokoliv stalo. I své rodiče jsem přesvědčovala o tom, že si dávám tak dva roky a pak se pravděpodobně vrátím se s brekem domů.
PŘED DVĚMA ROKY…
Když jsem odlétala, tak jsem vůbec nevěděla, co se bude dít. Letěla jsem v pondělí, ale ubytování mi pomohl najít přítel až v pátek těsně před tím. Uvnitř jsem panikařila a zároveň jsem se snažila obrnit před nepochopením a smutkem rodičů. Možná jsem se snažila samo sobě něco dokázat. Říkala jsem si, že se přeci nemohu celý život nechat ovlivňovat strachem. Chtěla jsem být stejně odvážná jako ti cestovatelé, o kterých slýchám na zajímavých přednáškách, kteří cestují a pracují po celém světě. Nechápu, jak to dělají oni, ale já byla ochromená strachem a hlavně na mě dolehlo zklamání a smutek rodičů, které byly skoro hmatatelné ve vzduchu.
Zabalila jsem se do jednoho velikého kufru a odletěla. První měsíc byl hodně náročný. Snažila jsem si najít práci, nějakým způsobem přežít a zároveň utratit co nejméně z úspor. Nejtěžší bylo zůstávat celý den s vlastními myšlenkami. Cítila jsem obrovský pocit viny vůči rodičům. Nemohli se smířit s tím, že jsem odjela.
Potřebovala jsem nutně najít práci a sama sobě a všem okolo dokázat, že jsem schopná a přeci se dokážu o sebe postarat. A po třech týdnech se mi to podařilo. Práci v Portu jsem začala hledat již 4 měsíce před odeltem, ale našla jsem ji až když jsem udělala krok vpřed a odletěla do Porta. Měsíc po mém příletu, 11. listopadu, jsem nastupovala do své první práce v Portugalsku. Své začátky v nové práci jsem již popisovala v článku Život v zahraničí: sen anebo noční můra?
Poslední dva roky byly neskutečně náročné. Byla to jízda na horské dráze. Teprve až teď, když jsem tu začala pracovat jsem pocítila určitý kulturní šok, i přesto, že naše kultury nejsou tak odlišné. Za poslední dva roky jsem se ale taky neskutečné množství věcí naučila. Myslím, že jsem taky otrkanější (teda doufám). Vyprávění všeho co se za poslední dva roky událo, je na hodně dlouho, ale zmíním to alespoň v bodech.
Za poslední dva roky jsem:
- Se odstěhovala do Porta a potom se v Portu stěhovala ještě dvakrát
- Dvákrát změnila práci a pracovala ve třech firmách
- Úspečně dokončila magisterské studium v ČR a stala se inženýrkou
- Byla v Tunisku v rámci školení ve svojí první firmě a jezdila na velbloudovi
- Navštívila nespočet míst v Portugalsku jako třeba Gerês, Caminha, Pampilhosa de Serra, Sesimbra, Passadiços de Aveiro, Cortegaça nebo Felgar
- Navštívila kamarádku ve Vídni
- Zažila dobu kovidovou a pocit strachu a odloučení, když byly zrušeny téměř všechny lety do Čech
- Prošla pracovním vyhořením ve své druhé práci a málem se odstěhovala zpět do Čech
- Prodělala covid a vyhořela znovu
- zhubla 10 kilo ze stresu
- zažila tak silné pocity osamělosti a odloučení, jako nikdy předtím
- Se zlepšila v Portugalštině
- Se zlepšila v surfování
- Si našla spoustu nových přátel
- Si s přítelem adoptovala neskutečně úžasnýho psa Artura
- Poprvé vypěstovala vlastní rajčata (maminka a přítel se podíleli:D)
- Se naučila šít na šicím stroji
- Si zlepšila angličtinu díky své druhé práci
- Poprvé navštívila Filmový festival v Karlových Varech
- Poprvé zažila portugalskou svatbu
- Strávila neskutečné množství hodin cestováním do Čech a zpět (a taky utratila dost peněz za letenky)
- Snědla obrovské množství výborného portugalského jídla a ochutnala taky např. Brazilské a tuniské jídlo
- Společně s přítelem zvládla „zrekonstruovat“ (vylepšit) náš rozpadající se byt v pronájmu
- si prošla peklem, ale stálo to za to!
CO TEĎ?
Teď jsem se rozhodla trochu zpomalit. Je čas se na chvíli usadit v aktuální firmě, protože změna práce bere hodně energie (o pracovním vyhoření a změně práce zase někdy jindy). Z vyhoření se teprve ještě dostávám a snažím se na sobě intenzivně pracovat. Jde to pomaličku, ale to nevadí. Je nutné dělat malé krůčky.
Ráda bych se také zlepšila v portugalštině, protože bez znalosti jazyka je to odloučení od místní kultury znát víc a víc. Poslední dobou se nám v hlavách (v mojí a přítelově) rojí spousta podnikatelských nápadů a kdo ví, třeba se do něčeho v blízké budoucnosti vrhneme. Jak dlouho zůstanu v Portugalsku a jestli napořád? To nikdo neví, ani já ne a zatím si nic takového rozhodně nenechám připustit. Být daleko od rodiny a blízkých přátel je velice náročné a kdo ví, co se v budoucnu může stát. Třeba přemluvím přítele a nastěhujeme se zase na nějakou chvilku do Čech :).
