(Ne) šťastné léto
Všichni zažili překrásné léto. Cestovali po světě, jezdily na dovolenou, užívali si grilovačky na zahradě a opalovačky u vody. Když to srovnám se svým létem, tak jsem ho měla vlastně také plné zážitků, pracovala jsem, studovala a hledala si práci v Portugalsku. Ale o tom až trochu později. Nejprve vám povím všechno od začátku.
Celá ta bláznivá jízda, kterou momentálně zažívám, nastala zhruba v červnu loňského roku. Vrátila jsem se tenkrát spokojeně ze studijního pobytu v Portu a sháněla si brigádu na léto. Muselo to však být něco, co mi dovolí odjet na letní školu do Thajska na 14 dní (ano, byla jsem skutečně na letní škole v Thajsku). Nakonec jsem sehnala práci v kavárně (což byl ve skutečnosti vždy můj sen) a začala pracovat. Nečekala jsem ale, jaká to bude fuška. V kavárně byl nedostatek lidí, a tak jsem často dělala 6 dní v kuse a chodila domů úplně vyřízená. Prázdninové dny plynuly v práci jako voda a pomalu se blížila polovina srpna, kdy jsem se tedy vydala za studiem a odpočinkem do Thajska. Všechno vypadalo slibně a s financemi jsem vycházela jakž takž.
Největší problém spočíval ale v tom, že jsem si ještě k tomu domluvila výlet za kamarádkou do Ameriky na začátku září a celkem špatně si spočítala všechny k tomu potřebné finance. (Mám se přiznat, že studuju ekonomku? Radši ne.) Vzhledem k mojí finanční situaci moje pracovní nasazení v kavárně nemohlo opadnout a já musela pracovat v každou volnou chvíli. Naneštěstí k tomu se tento rok moje univerzita (studuji VŠ) rozhodla posunout začátek školního roku o dva týdny dříve oproti předchozímu roku, díky čemuž jsem měla kvůli Americe zmeškat první týden školy.
Holka z vesnice ve světě
„Tak jsem tady!“ říkala jsem si, když mě taxík vezl z letiště v Miami do našeho ubytování na Miami Beach. Co vám budu povídat. Byla to nádhera. Ani minutu nelituji, že jsem tenkrát odletěla. Každopádně, o Americe zase jindy. Když jsem tenkrát přiletěla zpět z Ameriky, vrátila jsem se o všechny své úspory lehčí a o týden školy chudší. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem měla už tenkrát naplánovaný další studijní pobyt, již od února, opět v Portu. Nezbývalo nic jiného než opět dělat, co umím. Opustila jsem brigádu v kavárně a vrátila se ke své původní brigádě v kanceláři, která byla lépe placená a nechodila jsem domů tolik vyčerpaná.
Jak šel čas…
Se školou už jsem však nemohla chodit tak často do práce a vydělané peníze akorát pokryly půjčku, kterou jsem si vytvořila u svých rodičů na nákup nového mobilu v Americe (skutečně jsem byla takto nezodpovědná a hloupá). Nejhorší byl ještě fakt, že mě čekaly v lednu ekonomické státnice z Mikroekonomie a Makroekonomie. Se vší tou prací a školou a faktem, že mě tlačí čas, jsem se nedostatečně připravila na zkoušky a samozřejmě jsem u státnic vyletěla. To mě tenkrát neskutečně položilo. Nedalo se nic dělat, holt jsem musela počítat s faktem, že budu muset během pobytu v Portu přiletět na státnice domů.
Studium v Portu
V únoru jsem tedy celá nesvá z nedostatku úspor a bez hotových státnic vyrazila opět do Porta, do města, které jsem si zamilovala. V loňském roce bylo studium v Portu celkem na pohodu, letos se však mělo všechno změnit. Ve škole jsem měla hodně předmětů, jejichž vedoucí učitelé požadovali nezměrné množství semestrálek a skupinových projektů. Můj semestr vypadal zhruba takto: během týdne jsem chodila do školy, ve volném čase jsem vypracovávala semetsrálky, pracovala na dalších projektech, které jsem vypracovávala na dálku pro českou firmu jako přivýdělek a občas vyrazila na procházku po Portu. Na nějaké větší cestování nebyly finance a já jsem byla ráda, že jsem zvládla poplatit nájem a náklady za jídlo.
Nekonečné státnice
Už jsem vám říkala, že moje skvělá univerzita posunula školní rok o 14 dní? No ano, samozřejmě se díky tomuto faktu posunulo úplně všechno. I termíny na státnice, které se samozřejmě kryly s termíny mých zkoušek v Portu. Takže já, opět nedostatečně připravená, odjela zpět do Čech na druhý pokus státnic. Z celé té nervozity jsem si dokonce myslela, že mám angínu a vyzkoušela portugalské zdravotnictví (viz tento článek). Nakonec jsem státnice opět neudělala. Už zase! Myslím, že mě to porazilo ještě více než napoprvé. Nemohla jsem zastavit ten stesk a vztek na sebe samou. Celý týden, který jsem byla doma, jsem byla už jen schopná ležet na gauči a dívat se na televizi, kterou jsem stejně nevnímala. Asi si říkáte, že jsem zbytečná hysterka, ale já už neměla energii vůbec na nic. Ani chuť dokončit školu. Nicméně nezbývalo než jít dál. Ještě mě čekala druhá polovina zkoušek v Portu.
Tak jsem po týdnu v Čechách odletěla zpět do Porta, kde jsem se trochu sebrala a dokončila úspěšně všechny zkoušky. Původně jsem si myslela, že super, když si prodloužím pobyt v Portu a pořádně si ho užiju oproti loňskému roku, kdy jsem odletěla již v půlce června. Zůstala jsem tedy do poloviny července. Když to tak vezmu, tak jsem si tam ten začátek léta celkem užila. Sice nebylo tak krásně, jako tady u nás v Čechách (samozřejmě, že jsme měli výjimečně chladný začátek léta, když tady padaly třicítky), ale bylo příjemné jezdit na pláž a jen tak odpočívat po celém tom několikaměsíčním stresu. Přesto jsem se nemohla úplně uvolnit a brzy jsem začala být čím dál sklíčenější vzhledem k nedostatku peněz a blížícímu se dalšímu a už poslednímu pokusu mých státnic z ekonomie.
Návrat domů a super léto
Návrat domů byl pro mě v tu chvíli záchranou. Přijela jsem domů a věděla jsem, že je o mě postaráno a já můžu konečně vyřešit ten guláš, co jsem si navařila. Jsem trochu workoholik a cítím se velmi nepříjemně, když dlouho nic nedělám a pouze čerpám finance. Nezbývalo než opět máknout a rychle si najít práci. Musím říci, že jsem našla brigádu velice rychle, a dokonce naprosto ideální na pozici recepční, kde mi dovolili se ve volných chvílích věnovat studiu na své státnice.
V době, kdy si tedy všichni užívali na dovolených a sluníčka venku, já trávila studiem mikroekonomie a makroekonomie a prací. Studovala jsem dopoledne před prací a studovala jsem i trochu v práci. Byla jsem vyčerpaná. Za celou dobu, co jsem neustále nosila státnice v hlavě, jsem už byla tak unavená, a tak znechucená, že můj mozek už odmítal cokoliv přijímat. Vkrádal se do mě obrovský strach, že je znovu neudělám. Často se mě zmocnila panika a chuť se vším seknout (totiž jinak jsem silná sebevědomá žena, žejo). Nakonec konečně přišel den D jako vysvobození z nebes. Státnice jsem konečně napotřetí udělala! Možná, že přeci jen nejsem až tak blonďatá, holt to někomu trvá jen tři pokusy. Na konci srpna letošního léta jsem byla konečně volná. Mohla jsem jít domů a bez výčitek si číst v autobuse normální knihu nebo si pustit večer film.
Posedlost Portugalskem
Zapomněla jsem dodat malý detail. Rozhodla jsem si v Portu najít práci a na chvíli se tam přestěhovat. Rozhodla jsem se už dávno, ale v červnu jsem začala hledat práci, a tak ještě během toho všeho studijního zmatku jsem poslušně rozesílala své životopisy do všech možných firem v Portu. Tak jsem kromě zápisků ze školy četla během léta i řadu emailů, které všechny jednotně hlásily REFUSED! Nechtějí mě. Nikdo nechce tuhle blondýnku v Portu. Člověk si říká, jak je super být v EU a možnost pracovat kdekoliv, ale co na tom, když o vás nikde nestojí? Myslíte si, že někoho zajímá vás vysokoškolský titul a plynulá angličtina? Ani náhodou, to tam má už skoro každý! Každopádně rozhodla jsem něco dělat se svým životem. Po státnicích jsem se dala trochu psychicky dohromady, našetřila nějaké peníze, vyrovnala své nové dluhy s rodinou (ano, opět) a rozhodla se koupit si letenky.
Teď jsem tady. Za 4 dny odlétám do Porta a nemám bydlení ani práci. Mám domluvené dva pohovory a když to neklapne, tak snad něco najdu na místě. Budu obcházet kavárny a hostely a ve volném čase psát blog. Už jsem se stresovala dost. Teď jsem se rozhodla trochu žít ten život a zbytečně se nestresovat kvůli blbostem. Jinak jsem měla super léto a co vy?
Tímto článkem děkuji celé své rodině, kterou miluji nadevše, a která mě neskutečně podporuje a pomáhá ve všem, co dělám.