by: hatzelova@gmail.comPosted on:

Maroko: sníh, velbloudi a koberce

Na Svatého Valentýna

Kdo z vás mě sleduje na Instagramu, tak už si postupně mohl přečíst o naší (ne)úspěšné dovolené v Maroku. Do Maroka jsme se s přítelem chtěli podívat už hodně dlouho. Snad všichni naši přátelé a známí tam už byli a my jsme byli mezi těmi posledními, kteří ještě ne. Nadšeně jsem koupila za výhodnou cenu přímé letenky do Marakéše na 5 dní a zarezerovala na doporučení kamarádky 3 denní výlet do Sahary. Odlet se blížil a já smutně sledovala jak se předpověď počasí postupně zhoršuje. Nakonec jsem si zabalila teplou mikinu a koženou budnu s tím, že těch 13 stupňů první den přežiju a ty další dny se mělo postupně oteplovat.

Náš odlet byl pozdě večer a tak jsme ještě celý den pracovali z domova a dovolenou si vzali až od následujícího dne. Byl den svatého Valentýna a my pracovali odhodlaně až se nám z hlavy kouřilo, abychom stihli co nejvíce práce před dovolenou. V práci jsme skočili v 5 a v 7 jsme už museli frčet na letiště, načež jsme zjistili, že baterie u našeho auta je vybitá a žádný z našich známých nám nebral telefon. Normálně by to problém nebyl, ale potřebovali jsme odvézt našeho psa k přítelově mamince a to šlo jedině autem. Nakonec jsme museli chtě nechtě vzít Uber na letiště, nechat psa doma a doufat, že se pro něj někdo staví a vyzvedne ho. Všechno dobře dopadlo, přítelův kamarád naložil maminku i psa a všechno dobře dopadlo.

Vystresovaní jsme přeci jen usedli do letadla včas a vyrazili vstříc našemu dobrodružství.Valentýn stál za houby, ale na druhou stranu je to jen obyčejný den a Valentýna můžeme slavit každý den. Riad Bab Agdal jsme měli dopředu zarezervovaný, takže příjezd na ubytování v pul druhé ráno proběhl hladce.

První den

Když jsme se pořádně vyspalí vyšplhali ráno na střešní terasu, abychom si dali snídani, přivítalo nás krásné slunečné posezení a příjemná obsluha. I když se obloha začala trochu zatahovat, naladila jsem si pozitivní mysl a nadšeně jsme vyrazili na průzkum města. Hned jak jsme opustili Riad, obloha se zatáhla a začalo pokapávat a postupně začalo pořádně pršet. Den se pomaličku vlekl a počasí se nelepšilo. Venku bylo 9 stupňů a my zahalení ve slabých bundičkách přecházeli z kavárny do kavárny a popíjeli jejich takzvanou „barbarskou whiskey“ tedy mátový čaj s cukrem ve snaze se zahřát. Vzhledem k tomu, že prakticky každá kavárna a restaurace byla otevřená a bez oken, tak byla zima i vevnitř.

Celí promrzlí jsme se večer vrátili na Riád a snažili se honem zahřát. Celodenní počasí a zima se podepsalo na naší náladě a tak jsme se „nečekaně“ pohádali kvůli naprosté zbytečnosti. V noci jsme velice špatně spali a ráno celí nevrlí jsme vyráželi na náš vysněný výlet do pouště. Čekala nás cesta do pouště přes pohoří Atlas až do města Merzouga vzdáleného od Marakéše 558km ovšem cestou tam musíte zdolat pohoří Atlas, které ve svém nejvyšším bodě přesahuje 4km nad mořem. 

Cesta do Sahary

Náš výlet do pouště začínal druhý den v 8 ráno, kdy nás mini bus od naší cestovní agentury, u které jsme si výlet zaplatili, vyzvedl u pojízdé benzínové pumpy nedaleko našeho ubytování. Dobrodružství začalo hned na první zastávce, v hospodě na kraji pohoří Atlas,  kde již začal propadávat jemný sníh a my celí zmrzlí horlivě vběhli dovnitř a cpali se u roztopeného krbu. Okamžitě jsme dostali varování od místních, že je cesta skrz Atlas zasypaná sněhem a neví se, jak dlouho bude její odklízení trvat. Psychicky jsme se připravovali na čekání v koloně na dobu neurčitou. Nejprve jsme čekali níže v horách, kde foukal ledový vítr a bez přestání pršelo. Seděla jsem hned vedle dveří našeho Volkswagen transporteru a při každé příležitosti, kdy lidi courali dovnitř a ven, na záchod nebo cigárko, jsem dostala nepříjemnou studenou sprchu a ovanutí ledovým větrem, až jsem nakonec byla zmrzlá jak preclík.

O 3 hodiny později dohnal záchod i mě a chtě nechtě jsem musela vyběhnout do venkovního nečasu. Parkovali jsme nedaleko místní hospody, kde jsme se museli spokojit s tureckým záchodem. V místním mini obchůdku jsme si celí hladoví nakoupili nějaké sušenky a pádili zpět k autobusu. Konečně to vypadalo, že se pohneme. Kolona se rozjela a my se vydalu vyhůru do hor. Čím výše jsme stoupali, tím horší byla cesta a naše obavy se začaly zvětšovat. Před námi v koloně byly minimálně obří autobusy a my se jen děsili chvíle, kdy jeden z nich zapadne na špatně vyplužené silnici. Netrvalo to dlouho a my opět zastavili. Naše obavy se naplnily. Jeden z obrovských autobusů zapadl a my byli odkázáni k dalšímu čekání, tentokrát vysoko v horách. Venku bylo všude bílo, hory pokryté silnou vrstvou sněhu a husté sněžení nemělo konce.

K mému nadšení začali všichni opět vyskakovat z autobusu nevnímaje jarní obuv, kterou byli vybavení a vrstvu lehkého oblečení. Podle našeho vedoucího zájezdu se mu tato situace stala teprve potřetí za posledních 12 let. Netrvalo dlouho a objevila se i místní televize a tak nadšenci z našeho autobusu (kteří neseděli u dveří a nebyli tak promrzlí jako já) vyskákali opět z autobusu a udělali s televizí rozhovor. Nálada v autobuse byla bujará až na  mě a přítele, jež jsme uraženě proseděli celé ty hodiny mlčky s nepřístupným výrazem ve tváři, tak že se nás ostatní báli i oslovit a zahrnout do konverzace. (Když jsme si další dny vyměnili v autobuse sedadla, ti dva nově sedící u dveří pochopili naše nepříjemné pohledy z prvního dne).

Nakonec jsme přeci jen po celém dni dorazili do naší první zastávky, do města Ait BenHaddou, kde jsme měli původně domluvený oběd, který se v tu chvíli změnil na večeři v 7 večer. Venku se husté sněžení proměnilo postupně v déšť, jak jsme pomalu opouštěli pohoří Atlas. Teď jsme se krčili celý zmrzlí v restauraci a horlivě vyhlíželi horký kuřecí Tagine, který jsme si objednali spolu s mátovým čajem. Po večeři probíhala ještě rychlá prohlídka města, kde se natáčely významné filmy a seriály, jako například Mumie, Gladiátor nebo Hry o trůny. Následně nás čekali další 3 hodiny cesty do našeho hotelu ve městě Tinghir. Do hotelu jsme dorazili až kolem 11 v noci a i přes neskutečnou únavu a mokré oblečení, vedoucí zájezdu trval na tom, abychom společně povečeřeli. Když jsme konečně v 1 ráno ulehli celí vyčerpaní, usnuli jsme tvrdým bezesným spátkem.

Koberec na celý život

Ráno nám vzhledem k pozdnímu příjezdu posunuli odjezd a tak jsme mohli spát až do půl 9 a stihli se i v klidu nasnídat. Na cestu jsme opět vyráželi v 9 a čekalo nás několik dalších hodin v autobuse. Příští zastávka na cestě byla v Gorges du Toudra , kde začalo nečekaně opět sněžit. Autobus nás vyklopil na silnici a nechal na pospas počasí. V řadě jsme se opatrně vydali po rozblácené cestě do menšího domku, kde nám místní lidé měli ukázat tradiční výrobu marockých koberců. Na přívítanou jsme dostali opět mátový čaj s cukrem a posadili se na lavičky lemující malou čtvercovou místnost. Na zdech všude vysely koberce různých velikostí a vzorů. Uprostřed, na zemi vystlané dalšími koberci, seděla žena a trpělivě čekala až se všichni usadíme a ztišíme, abychom si mohli poslechnout výklad.

Dozvěděli jsme se, že se místní koberce vyrábí z ovčí, jehněčí nebo velbloudí vlny a také z agáve. Všechny barvy, které se na koberce používají jsou zcela přírodní a získávají se zejména z různých květů přidáním octa a soli. Například bílá a černá jsou přirozené barvy ovcí, ale taková červená se získává z květů vlčího máku. Vyrobit koberec zpravidla trvá několik měsíců. Pokud je žena šikovná, může vyrobit koberec veliký zhruba 3 x 2 metry za 8 měsíců. Pokud žena tak zručná není, může jí to trvat až dva roky. Nejjemnější a také nejdražší koberce bývají z jehněčí vlny a získávat vlnu z velblouda je nutné dělat velice opatrně, jinak se velbloud může velice naštvat. Když naštvete velbouda, bude si to pamatovat 14 let. Koberce jsou však díky vší té námaze neskutečně odolné, jednoduché na údržbu a v podstatě by vám měl vydržet na celý život.

Nakonec nám vypravěč začal nosit různé koberce na ukázku. Ke každému koberci nám vysvětli, zda-li je z ovčí, jehněčí nebo velbloudí vlny, či z agáve a následně popsal význam jednotlivých symbolů na každém koberci. Ve vteřině se nevinná přednáška o výrobě koberců změnila v jejich aukci a když se mi při pohledu na jeden z koberců zajiskřilo v oku, můž to okamžitě zachytil.

Zeptala jsem se ho na cenu jednoho koberce z ovčí a velbloudí vlny, který hrál všemi různými tvary a barvami. Okamžitě jsem se do něj zamilovala. Prodejce to hned poznal. Odvedl si mě a přítele za roh a vyjednávání mohlo začít. Počáteční cena začala na 1200 eurech. Hned jak tu částku vyslovil, koutky nám zacukali a my veděli, že tolik za koberec určitě nejsme ochotni zaplatit. Silně jsem kroutila hlavou na znamení odmítnutí ale obchodník se nedal tak jednoduše odbýt. „A kolik byste byli ochotni dát?“ slyšela jsem ho opakovat pořád dokola, načež z přítele vypadlo „600!“ Vyděšeně jsem se na něj podívala s překvapením, že o nákupu drahého koberce skutečně uvažuje. Po několika dalších minutách si můži podali ruce a o 700 euro lehčí a jeden koberec těžší spokojeně utíkali k autobusu. Venku stále sněžilo a my procházeli významným údolím mezi skalami, kde podle místních sněžilo naposledy před 23 lety. Pro místní to byla to senzace a vlastně i pro nás. Sníh jsme tu kousek od pouště vážně nečekali.

Dotek pouště

Kolem půl 5 odpoledne jsme konečně přijížděli do naší cílové stanice, do města Merzouga. Když jsme zahlédli několik řad sedících velbloudů na okraji pouště, čekajících na náš příjezd, únavu z dlouhé cesty autobusem vystřídalo nadšení. Konečně jsme tady! V poušti. Vyskákali jsme z autobusu a vydali se k velbloudům. Každému byl přidělen jeden velbloud a přivázani velbloud za velbloudem, jsme se vydali mezi duny. Byla to krása. Nádherní a poklidní tvorové pomalu našlapovali a unášeli nás v tichu oranžovým oceánem.

Kolem sedmé večer jsme dorazili do kempu, kde byl každému přidělen jeden stan postavený na betonové základně. Ve stanu byla zavedená elektřina, byla zde jedna manželská postel, židle a čistý růčník pro každého. S úlevou jsme si oddychli, že jsme na noc vybaveni 3 dekami a že v těch zhruba 6 stupních v noci pravděpodobně nezmrzneme. I když už to byl druhý den, co jsme byli navlečení v podstatě celý den v několika vrstvách našeho oblečení, tak jsme se přeci jen po večeři v hlavním stanu rozhodli sprchu vynechat a skočit oblečení rovnou do postele. Představa se svléknou v těch 6 stupních a vlézt do sprch, které byly ve vedlejším stanu se nám absolutně příčila.

Ráno bylo vstávání brzké, z kempu se vyráželo v 6.30 na východ slunce. Unavení jsme na sebe opět navlékli zbývající vrstvy a vydali se na návrat na velboudech zpět do města, kde na nás opět čekal autobus. Východ slunce se blížil, obloha byla zatažená a začalo pršet. Ano, v poušti prší! Celí překvapení jsme neveřili vlastním očím. Za poslední dva dny jsme zažili více neobvyklých událostí než za calý poslední rok. Obloha neslibovala žádný zářný východ slunce, ale my si přesto vychutnávali ten malý kousek pouště, který jsme měli a vznášeli se na hřbetech tak úžasných tvorů tak skvěle vybavených na přežití v poušti.

Poslední den jsme měli strávit v autobuse nejdelší dobu. V 9 ráno jsme jen neradi naposledy pohladili velbloudy, usedli do našeho minibusu a vydali se na devítihodinovou cestu zpět do Marakéše. Projížděli jsme malými vesničkami a viděli domy napůl rozestavěné nebo pláně poseté odpatky. Čím více jsme se blížili k Atlasu, tím více se místy začal objevovat opět sníh a naskytovaly se nám scenérie se sazněženými palmami.

Když jsme se dostali k úpatí hor, dozvěděli jsme se nešťastnou zprávu, která potvrdila naše obavy. Cesta přes pohoří byla opět zavalená a její odklizení mohlo trvat hodiny. Jednou z možností bylo počkat, ale to mohlo znamenat další hodiny čekání uprostřed hor. Další možností bylo pohoří objet přes město Agadir. Místo 9 hodin by pak cesta trvala celých 15 hodin. Náš vedoucí i přes náš nesouhlas rozhodl, že se čekat nebude a my se jen děsili vyhlídky tolika hodin v autobuse.

Cesta byla nekonečná a my konečně na druhý den ve 2 ráno dorazili do našeho posledního ubytování do Riadu Sultan Suleiman, kde nás už netrpělivě vyhlíželi.

Konečně teplo

Ještě před úpadnutím do komatu jsme ze sebe honem smyli špínu a autobus předchozích tří dní horkou sprchou a hned na to se zavrtali do čistých peřin. Téměř okamžitě jsme upadli do hlubokého spánku a tak když ráno zazvonil budík v 9.45, jen neochotně jsme vstali z postele a vydali se na snídani na poslední chvíli. K snídani jsme si zvykli dostávat různé druhy smažených placek, mističku oliv, pomerančový džus a jejich typický chléb, který jsme mohli obohatit máslem a džemem nebo medem. Na stole samozřejmě nesměla chybět konvice čerstvého mátového čaje, případně káva.

Po snídani jsme natěšeně vyrazili do města. Konečně bylo teplo! Byl to náš poslední den v Maroku a teploty se přes den měly vyšplhat až na 23 stupňů. Vyšli jsme do ruchu města a úsměv na tváři nám zůstal až do večera. Pomalým krokem jsme se procházeli po městě bez jakéhokoliv spěchu a plánu. Chtěli jsme jen prozkoumávat a objevovat. K obědu jsme si po všech dnech, kdy jsme jedli prakticky dvakrát denně kuřecí Tagine, dali hamburgr, protože jsme potřebovali na chvíli vyměnit marockou kuchyni za nějakou jinou. 

Den se příjemně chýlil ke konci a my se pomalu chystali na náš odjezd. Určitě se vyplatí vyrazit včas na letiště, protože tam na vás čeká několik pasových kontrol. Nezapomeňte si vytisknout letenky, které ještě před vchodem do gatů musí zkontrolovat paní na check-inu, takže tam chtě nechtě bez zavazadel na odbavení stejně musíte.

Rady & Tipy

Ubytování

  • Riad Bab Agdal (cena cca 50 euro na osobu na noc)
  • Riad Sultan Suleiman (cena cca 50 euro na osobu na noc)

Výlet do Sahary

Jídlo Pití

  • Tagine (tažín) = typické dušené marocké jídlo podávané ve speciálních keramických nádobách
  • Čerstvý mátový čaj s cukrem nebo bez

Co si z Maroka přivézt?

  • Kvalitní araganový olej
  • Keramiku
  • Marocký koberec
  • Koření

A to je nejdůležitější na závěr je smlouvání. Vždycky, ale vždycky smlouvejte. První cena, kterou vám prodejci nabídnou je hodně napálená. Pokud nebudete smlouvat tak stoprocentně přeplatíte jednou tolik. Vždycky nabídněte nejlépe alespoň poloviční částku nebo méně, nezapomeňte dodat, že ve vedlejším stánku to prodávají za polovinu a že teda jdete tam. Takový je život v Maroku, je o smlouvání. Všichni se budou tvářit jako váš nejlepší přítel, ale ve skutečnosti se vás snaží jen obrat. 

One thought on “Maroko: sníh, velbloudi a koberce”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

cs Czechen Englishde Germanpt Portuguesees Spanish
cs Czech