Za všechno můžou státnice!
Vzhledem k tomu, že se mi blížily ekonomické státnice, tak jsem byla samozřejmě v patřičném stresu. A mé tělo na to nečekaně reagovalo, tak jak běžně tělo reaguje a já jsem onemocněla. Odjakživa mám problémy s krčními mandlemi a horními dýchacími cestami. Tentokrát mi krční mandle natekly do obřích rozměrů a objevily se mi na nich nehezky vypadající čepy. V tu chvíli jsem se zalekla, jestli nemám angínu. Přece se nevrátím domů nemocná, když jedu jen na týden a musím být fit na státnice?! Po dopoledním rozhodování jsem se zcela neochotně rozhodla vydat na pohotovost.
Do nemocnice, kam jinam!
Autobusem jsem se dokodrcala do nemocnice São João a překvapivě rychle našla ambulanci. Abyste pochopili, jak to v nemocnici funguje, tak já vám to tedy popíšu. První vás čeká recepce. Na recepci jsem se nahlásila, ukázala občanku a na základě pantomimy pochopila, že mám jít jakoby vpravo do čekárny, kde postávali nemocně vypadající lidé. Po nějaké chvíli zavolali moje jméno a po uklidnění, že mluvím anglicky, se mě sestry začaly vyptávat, co mi je. Když teda zhodnotily můj stav, udělily mi krásný žlutý náramek na ruku a poslaly mě do nitra nemocnice.
Aby se člověk neztratil, všude po podlaze vedly barevné čáry. „Jděte podél červené čáry slečno a až se bude rozdělovat, odbočte vlevo“ vysvětlovala mi sestřička. Tak jsem šla, šla a šla…Čára se skutečně po nějakém čase rozbíhala do dvou směrů a tak jsem se nejistě vydala doleva. Po čase jsem dorazila ke dveřím s nápisem ambulance ORL, načež jsem se zaradovala a posadila do malé čekárny mezi zírající Portugalce. Spokojeně jsem si mlaskla, že okolo sedí jen pár lidí a já rychle půjdu na řadu.
Jsem ztracena v nemocnici, určitě tu umřu
Zanedlouho dorazil nějaký chlapec oděný celý v okrově žlutém hábitu a začal se důležitě vybavovat s doktorem, který se náhle ve dveřích zjevil a začal horečně ukazovat na mě. Pak se chlapec obrátil směrem ke mě a slušně mě vyzval ať ho následuji. Já jsem se vyděšeně zvedla a jala se chlapce následovat. Po dalším nekonečném maratonu přes celou nemocnici jsem se dozvěděla, že chlapec studuje medicínu a tady je na praxi a že mě vlastně vede kdoví kam. Nakonec jsme dorazili do větší čekárny než byla původní, kde se nacházela řada židlí a křesel a místnost byla oddělena na jednotlivé “kóje” dlouhými bílými závěsy. V místnosti sedělo značné množství lidí, ale co mě zaujalo nejvíce. byla křesla podél jedné stěny, kde se pravidelně střídalo značné množství důchodců, jež byli vždy napojeni na nějaké hadičky nebo přístroje a všichni vypadali, že už vidí světlo na konci tunelu.
Tak prý se tu blondýna neztratí…
Usadila jsem se na židličku vedle nejzdravěji vypadající slečny a čekala. Čekala jsem tak dlouho až jsem si myslela, že snad odejdu na věčnost společně s těmi staroušky, co seděli naproti. Nakonec jsem sebrala odvahu a po nějaké době se zeptala slečny vedle mě, jak to tady vlastně funguje. To mě zavolají? Mám snad hlídat, kdy jdu na řadu? Jak vůbec vědí, že jsem tu? Slečna mě uklidnila, že o mně vědí a že až přijdu na řadu vyvolají mé jméno. A kdyby náhodou ne, tak jsem přece blondýna a někdo si mě určitě všimne.
Nějací dědouškové okolo se začali slečny Portugalky vyptávat, co jsem po ní chtěla (což jsem jim rozuměla) a když jim vysvětlila situaci, rozhodli se, že mi všichni rádi pomůžou a budou hlídat, kdy vyvolají moje jméno.
Přeci jen mě vyléčí
Po třech hodinách jsem přeci jen zaslechla své jméno a číslo kóje, kam se mám dostavit. Kdybych náhodou nevěděla, všichni okolo mi názorně ukazovali, jaké číslo mi bylo přiděleno.
Poslušně jsem se posadila před pana doktora, který se mě nejdříve opět lehce nervózně zeptal, jestli hovořím anglicky a následně se začal vyptávat, co mám tedy za problém. Ukázala jsem mu svoje obří mandle a poukázala na fakt, že to může být angína. On se mi podíval do krku, řekl hm, podal mi recept a spokojeně se rozloučil. Stálo mě to jen asi 4 hodiny v nemocnici, abych mohla hovořit 5 minut s doktorem.
Dostala jsem samozřejmě antibiotika, o kterých jsem si myslela, že nutně potřebuji (když se dnes ohlížím zpět, jsem si jistá, že to bylo způsobeno stresem) a získala jsem zase další nezapomenutelnou zkušenost.